Incidenty US Army v jižních Čechách a na Šumavě

Tento článek nechce nijak znevažovat podíl americké armády na osvobození naší vlasti. 40 let u nás byla glorifikována Rudá armáda, zatímco podíl na osvobození ČSR západními armádami byl zlehčován, zamlčován a západní vojáci byli prezentováni jen v negativním duchu. Vrcholem bylo vydávání knih typu „Američané v západních Čechách v roce 1945“ autorů Karla Bartoška a Karla Pichlíka (oba jsou dnes uznávanými historiky a Bartošek spoluautorem knihy Černá kniha komunismu), která popisovala nejrůznější smyšlené zločiny proti českému lidu a vše doplňovala názornými karikaturami[1]. Po roce 1989 se často děje to samé, jen naopak. Při tom nikdo nikdy nebyl a nebude dokonalý a historie rozhodně nebyla černobílá. Mnoho válečných zločinů bylo zdokumentováno na německé a ruské straně, mnohých i když třeba v menší míře se dopouštěly i západní armády a to i na našem území. V době kdy se někteří badatelé předhánějí v odhalování zločinů RA a Revolučních gard v Čechách (o některých pojednává i náš web – např. v článku Květen 1945 u Podolského mostu) tak tento článek chce přispět k připomenutí prakticky neznámých událostí, atmosféry poválečné doby v pohraničí a chce upozornit také na stinnou stránku přítomnosti US Army v jižních Čechách a na Šumavě.

Obálka knihy Američané v západních Čechách v roce 1945

Dosáhnout amerického zajetí bylo snem většiny německých vojáků v prvních květnových dnech roku 1945. Američtí vojáci byli na rozdíl od ruských pokládáni za civilizované, dodržující Ženevské konvence. Ruské zajetí v mnohých vyvolávalo hrůzu. Z části oprávněně, z části byl tento pocit ještě zesilován nacistickou propagandou, která Rudou armádu označovala za hordu zvířat, která znásilňují ženy a děti a málo koho nechají naživu. Představy to byly poněkud přehnané, ale pobyt v ruském zajetí, ze kterého se mnohý německý voják už nevrátil, samozřejmě nebyl příjemnou záležitostí[2]. Ve srovnání s ruským zajetím se nám tak dnes již mohou jevit trochu úsměvné vzpomínky německého stíhacího esa Ericha Hartmanna na první setkání s americkými vojáky, kteří ho zajali v Písku, než jej vydali sovětům: „Velmi žádaným suvenýrem byly německé náramkové hodinky, které zajatí němečtí vojáci naší jednotky JG-52 museli odevzdat Američanům. To udivilo majora H. Grassera. Slyšel jsem, jak nanejvýš korektní Grasser hovoří s americkým poručíkem, který mu vzal hodinky. „Určitě máte dost náramkových hodinek v tak bohaté zemi, jako je Amerika.“ Mladý Američan se usmál a přikývl. „Určitě. Ale tyto hodinky jsou suvenýr. Tím se liší.“[3]

Američané s povstalci odvádějí německé zajatce do Písku

 

Jak nám dokládá bohatý archivní materiál, nebyl pobyt americké armády zrovna příjemný pro české obyvatele Českého Krumlova. Odtud se množily stížnosti místních úřadů a také velitele četnické stanice, který některé své dopisy adresoval rovnou ministrovi vnitra. Již z počátku června 1945 existuje stížnost, že „na Kleti je ještě spousta německého ozbrojeného vojska a Američané s tím nechtějí nic dělat.“[4] Citujme i z dalších četnických hlášení. 2. listopadu 1945: „Množí se incidenty vojínů americké armády. Tito dne 5. října 1945 na nádraží v Českém Krumlově ohrožovali pistolemi a noži civilní osoby a jednoho příslušníka SNB. Téhož dne nezjištěný americký vojín střílel oknem do kuchyně prvého praporu 1. pěšího pluku Mistra Jana Husi v Českém Krumlově, při čemž zranil na krku kuchaře a pomocnici. Americký vojín rozbil 4 výkladní skříně a přepadl občana B. Lovčíka. Člen SNB Cynk byl americkým vojínem udeřen do tváře. Američané sňali Němkám označení „N“, navlékli si pásky na uniformy a společně se pak dali fotografovat. Větší skupiny Poláků v amerických uniformách a částečně i v civilu rabují na venkově. V Mnichově prý bylo přijato asi 7 000 Poláků do americké armády. V posledních dnech (zpráva z 19. září 1945) byl zabit v Ulrichsbergu v Rakousku kapitán americké armády – snad nacisty. Američané říkají, že všude jenom slyší, že Rusové osvobodili ČSR a to je štve. Mimo to popuzují je značně místní Němky, které jsou s nimi v úzkých stycích. Dne 22. října 1945 ztýrali 3 američtí vojíni 7 československých občanů. Ztýraný občan Sedláček byl 12 hodin v bezvědomí. Občanu J. Stejskalovi odcizili 7 000 K a potravinové lístky. F. Sedláčkovi 2 000 K a náramkové hodinky a V. Polákovi strhli z klopy kabátu československou trikoloru.“[5] 17. prosince 1945: „Při pokusu o přechod hranic byli zadrženi 2 Němci z Krumlova, kteří chtěli v Bavorsku vstoupiti do americké armády. Přijetí bylo jim již velitelstvím americké jednotky v Krumlově přislíbeno s podmínkou, že mohou býti přijati teprve na bavorské půdě.“[6]

Američané a čs. policisté v Českém Krumlově

Již 6. května 1945 došlo k svévolnému zastřelení dvou zajatých německých vojáků Američany u Kosova u Kamenného Újezdu. Datum obsahuje hlášení místní stanice SNB z 16. června 1949 a nemusí tak být přesné vzhledem k tomu, že 6. května 1945 teprve dorazily první americké jednotky do Krumlova. V hlášení jsou němečtí vojáci označeni jako příslušníci SS, kteří padli při střetnutí s americkým vojskem.[7] O tom, co se tehdy v Kosově stalo, nám vypovídá očitý svědek pan Mráz: „Němečtí vojáci byli zajatci a Američané je vyslýchali ve stodole na okraji obce. Byli snad nějak zpupní, nebo jim nechtěli nic říct, tak je Američané nechali svléknout do půl těla, odvedli je do údolí Svineckého potoka, kde si vykopali hrob a pak je zastřelili. Zřídili jim tam ještě dřevěné kříže a pověsili na ně helmy těch vojáků.“[8]

 Na udaném místě byla při povrchovém průzkumu detektorem kovu nalezena vystřelená nábojnice 7,62×63 (.30-06 Springfield) vyrobená podle značení v St. Louis Ordnance Plant v Missouri roku 1944. V roce 2010 několik metrů od nálezu nábojnice byly německou vládní organizací Volksbund nalezeny ostatky dvou německých vojáků. Vzhledem k absenci uniformových knoflíků, zřejmě byli oba skutečně svlečeni do půl těla. Z vojenské výstroje byla nalezena jen polní lahev. U vojáků nebyly nalezeny identifikační známky, ale v jejich kalhotových kapsách byly nalezeny tzv. krkafony – mikrofony přikládané na krk, které používali němečtí tankisté. Vše tak nasvědčuje tomu, že i informace, že šlo o příslušníky SS je mylná. Tankisté Wehrmachtu byli označováni kovovými lebkami na límcích uniforem a díky tomu byli neznalými osobami považováni za příslušníky SS velmi často.

Mapka hrobu dvou německých vojáků u Kosova

5. května 1945 došlo ke známému bojovému střetu v Zhůří u Hartmanic. Zde příslušníci jednotky německých důstojnických čekatelů připravili léčku na průzkum 90. americké pěší divize. V obci vyvěsili bílé prapory a umístili dva ukořistěné americké obrněnce M8 a několik jeepů. Průběh zdejších událostí je stále plný otázek. Výsledkem střetnutí bylo 10 mrtvých (některé prameny uvádějí 9) a 10 zraněných Američanů, 24 mrtvých a 76 zajatých německých vojáků.[9] Zarážející je, že prameny neuvádějí na německé straně žádné raněné a vyvstává otázka, zda všech 24 Němců opravdu padlo v boji. Pravdu se již asi nedozvíme, civilní obyvatele vesnice poslal v noci na 5. května pryč německý velitel[10]. Především ale události ve Zhůří ovlivnily postoj amerických vojáků k německým a jak uvidíme, vedly částečně i k některým dalším událostem v oblasti. Smrt deseti vojáků na konci války připadala Američanům zbytečná. Při dalším postupu se američtí vojáci chovali daleko obezřetněji v obavě před další léčkou. Tento strach vedl také k několika tragickým omylům, jako například zastřelení 15 leté české dívky Marie Klímové ve Zvíkově u Velhartic, která měla na hlavě čepici z dálky připomínající čepici německou armádní a právě se 5. května 1945 vracela z kostela v Petrovicích.[11]

Dnes již neexistující Zhůří

 

V noci 25. dubna 1945 dorazil do obce Mokrosuky pěší transport kolem 400 válečných zajatců anglické, americké, francouzské a holandské národnosti pod dozorem asi 30 německých vojáků. Zajatci byli umístěni na Millerově zámku a ti němečtí vojáci, kteří zrovna nehlídali zajatce, byli ubytováni po civilních domech. V té době byli v budově školy ubytovaní tzv. národní hosté. Velitel strážných je ve vzpomínkách pamětníků označován jako hejtman a ubytoval se v obci se svou ženou. Němečtí vojáci byli příslušníky nejrůznějších jednotek a nebyl mezi nimi žádný příslušník SS. V noci z 5. na 6. května 1945 byli němečtí vojáci odzbrojeni místními povstalci a odpoledne 6. května 1945 dorazila do obce jednotka americké armády.[12] Někteří ze strážných se prý chovali k zajatcům, kteří údajně pracovali v solných dolech „někde na severu“, krutě a ti si nyní s nimi chtěli vyřídit své účty. Američané rozčarováni událostmi ve Zhůří svolili, aby vybraní Němci byli zastřeleni. Osvobození zajatci si vybrali ze strážných 11 osob včetně hejtmana, který prý celou dobu plakal a nabízel kufr plný peněz. Podle pamětníků dva z vybraných byli obyčejnými vojáky, ostatní měli vyšší hodnosti. Zbraně k provedení popravy bez soudu půjčili Američané. Vzpomínky pana Jana Vojty: „Šli jeden americký voják vpředu, dvě dvojice po stranách a jeden Američan na konci zástupu, všichni s automatama. Šli jsme za nima asi 10 metrů a přišli jsme pod vesnici a ten jeden Amík, co uměl česky se na nás u školy otočil a my se ptáme kam je vedou a on se jen na nás otočil, přejel si rukou po krku a nám řekl abychom šli do školy, abychom za nima nechodili. My jsme nevěděli kudy kam, tak jsme vylezli na školní půdu. Viděli jsme jak šli k zastávce až na peron. Za chvíli se ozvala střelba a pak bylo ticho, my jsme vyrazili dolů a utíkali jsme tam a oni už tam všichni leželi. Hejtman měl rozevřenou bundu a prostřílená prsa. Jeden měl sepnuté ruce a v nich desetimarku a měl prostřelený nos. Takhle to tam bylo. Seběhli se různý lidi i Mokrosucký a my jsme byli mezi prvníma. A teď byl ten příšerný pohled, náš občan Chalupský tahal tomu hejtmanovi holínky z nohou a já mu povídám pane Chalupský, nestydíte se takový věci dělat? On říkal já takovýhle boty v životě neměl. Mautner z Kašovic (pasák ve dvoře) sundaval druhému vojákovi ponožky.“[13] Němci byli postříleni v železničním zářezu, odkud byli místními německými obyvateli vytahováni provazy a pohřbeni na louce nad tratí.[14]

Pan Jan Vojta ukazuje místo popravy

12. května 1945 byl ve Smrčí u Kolince za nevyjasněných okolností zastřelen americký voják. Jednalo se o posledního zastřeleného amerického vojáka (další zahynuli při nehodách) na našem území. Bohužel neznáme jeho jméno a sami Američané jej neevidují jako válečnou oběť, protože padl až po německé kapitulaci. Kolinecká kronika: „Také jeden Američan 20 letý voják už po skončené válce ztratil život. V poslední chalupě u lesa ve Smrčí byl na stráži. Pojednou kdosi zaklepal na dveře chalupy. Nic netuše šel otevřít dveře. Přede dveřmi stál pravděpodobně Němec s pistolí v ruce, který asi chtěl potraviny. Když uviděl amerického vojáka, vystřelil a mladý voják se bezducha zvrátil do místnosti. Na to dal americký velitel v Kolinci několik SS-manů, kteří měli na těle vytetovánu krevní skupinu, odstřeliti a jejich mrtvoly pochovati za kamennou hradbou nad parkem.“[15] Kolinecký kronikář F. Mára nebyl květnovým událostem v obci přítomen a zápis o nich učinil až s odstupem několika měsíců. Podle některých pamětníků, dojížděl americký voják do Smrčí z posádky v Sušici za jistou dívkou a snad i to mohl být důvod jeho smrti. Rozhodně ale 6 (na počtu se shodlo několik pamětníků) v odplatě zastřelených německých vojáků, kteří byli v budově kolinecké radnice a školy internováni již od 5. května 1945, nemohli mít s vraždou Američana nic společného a jejich údajná příslušnost k SS je také nejistá.[16]

Osada Smrčí severně od Kolince

 

Shodou okolností sám kolinecký kronikář Mára měl s americkými vojáky nepříjemnou zkušenost, kterou ve své kronice také zmínil: „Dne 15. července 1945 byl v Nýrsku při konání vojenské povinnosti postřelen opilým americkým vojákem podporučík v záloze, pozdější obecní kronikář a pisatel této knihy, zdejší odborný učitel František Mára z čp. 188. Byla mu výstřelem rozdrcena stehenní kost. Ve vojenské nemocnici v Plzni ležel 6 1/2 měsíce. Byl snad druhým pacientem v republice, kromě zahraničních vojínů ze západu, který byl léčen novým americkém lékem – penicilinem.“[17]

V hlášeních četnických stanic, stanic SNB a obecních úřadů se nalézá celá řada informací o dalších padlých německých vojácích, ale informace o okolnostech jejich smrti jsou většinou shrnuty do formulací „zastřelen příslušníky US armády na útěku; zahynuli při postupu americké armády; zastřeleni americkou armádou“ a podobně. V některých případech zarážejí data úmrtí po 9. květnu 1945, ale dokud nebudou nalezeny další materiály, nebo alespoň pamětníci, nelze zatím tyto události blíže osvětlit.

[1] http://www.fronta.cz/kniha/bartosek-pichlik-americane-v-zapadnich-cechach-v-roce-1945

[2] Tomáš STANĚK, Němečtí váleční zajatci v českých zemích 1945-1950, Opava 2011.

[3] R.F.TOLIVER a T.J.Constable, Sundejte Hartmanna!, Naše vojsko 2003.

[4] Archiv bezpečnostních složek Praha – Kanice, fond Hlavní velitelství SNB Praha A 17, inv. č. 111.

[5] Tamtéž.

[6] Tamtéž.

[7] Archiv ministerstva vnitra, fondy jednotlivých stanic SNB.

[8] Vzpomínky pana Mráze z Kosova.

[9] Jindřich PECKA, Na demarkační čáře: Americká armáda v Čechách v roce 1945, Praha 1995.

[10] Vzpomínky pamětnice, která si nepřála být jmenována.

[11] Vzpomínky pana Hosnedla z Velhartic. Státní oblastní archiv Plzeň, Kronika obce Velhartice.

[12] Obecní úřad Hrádek, Kronika obce Hrádek.

[13] Vzpomínky pana Jana Vojty z Hrádku.

[14] Obecní úřad Mokrosuky, Kronika obce Mokrosuky.

[15] Obecní úřad Kolinec, Kronika obce Kolinec.

[16] Informace od pamětníků poskytl badatel Mgr. Martin Pták.

[17] OÚ Kolinec, Kronika obce Kolinec.