Jeden rok ve starých časech V. část

Svatý Vít káže síct,      /15. června/

svatý Jan seče sám.       /24. června/

Červen. Léto se kvapem blížilo. Den dlouhý, práce ráno od čtyř do deseti i déle večer. Spánku málo. Lidé se činili, aby mělo seno pod střechou, než přijde obvyklé období dešťů. Říkalo se:

Medardova kápě

čtyřicet dní kape.

Často se to splnilo a pak byla velká starost se senem. Ale i přes nepřízeň počasí bývala sena během června skončena. Jen ojediněle se sušilo v červenci. Nikdo se neohlížel na hodiny, každý byl rád, že práce ubývá – všichni přiložili ruce k dílu.

Denně se sekly další a další louky, sušilo se na několika místech, vozilo domů, metalo na půdu. A tak od rána do noci, šestnáct i více hodin každý den. Seno se dostalo domů, pak napršelo, rostla nová tráva, otava. Na polích se sušily jetele. Kdo se s prací opožďoval, byl ve vsi pro smích.

A po senách bylo zase trochu odpočinku, do žní, do děl, jak se u nás říkalo, než:

Svatá Markéta hodí srp do žita!

/13. července/

Ale většinou se muselo čekat do svaté Anny /26. července/

V květnu nastala doba plná husí pastvy. Sice starost, ale také nejradostnější časy pro děti. Doma človíček stále slyšel jen: To nesmíš! – To musíš! – Tam byly děti samy, nikdo je nenapomínal, měly pré!

Housata už byla odrostlejší, donesla se v košíku k rybníku. Stará za nimi starostlivě kejhala a pak si s nimi na pažitě spokojeně povídala. Poznala známá místa, vedla mladé na pastvu, do vody. Pasáčci si celý den pěkně hráli, seznamovali se. Utekl první den.

K večeru už musela housata domů pěšky po svých. Přišla unavená, hned do hrádky (!), trochu si zobla žmolků a jen spát. Maminka jim udělala znamení barvou nebo jim vystříhala jeden dva zoubky na peří na hlavě, aby se odlišila od ostatních na pastvě a pasáček měl lehčí práci. A pak to šlo den za dnem. Starší, školáci, pomohli mladším dohnat husy a děti čtyř a pětileté pásly. Bývaly tam celý den. V poledne jim někdo přinesl oběd. Odpoledne za nimi přišli školáci. To pak byl čas plný her, ruchu, dovádění, radosti.

Školní docházka byla u nás už tehdy velmi přísná. Kromě nemoci nikdo nesměl zůstat doma. Starší 12 let mívali úlevy ze školy na pilné práce. Také někdy hnali husy, ale takové velké děti už musely zastat kus práce – jako dospělí! Na louce, v maštali, na poli, jak bylo třeba. Od útlého mládí byly vedeny k práci. Od 10 let se počítalo v chalupě s jejich pomocí. Chudší tak staré už sloužili nebo chodili po škole na práci ke dvoru – pomáhaly živit rodinu. Jen děti úředníků, železničářů – bezzemků měly lehčí život. Bylo jich mezi námi málo. Většinou chodily za kamarády k rybníku, kde si v partě užily volného času. Děti z chalup a statků volný čas neměly.

Husy nedaly moc opatrování. Pásly se kolem rybníka, plavaly ve vodě. Jen když některá baba . rajda zavedla svůj houfek na Pazderníků louku, bylo zle. Starej Pazderák hromově nadával, že husy zajme. To by je dohnal k starostovi a musela by se platit pokuta. Bylo třeba ho předběhnout. Ale děda spíše jen hrozil. Nikdy je opravdu nezajmul – musel by s nimi do vsi a to bylo dost daleko, ani by se mu to nevyplatilo. Roztoulaná baba se přivázala za nohu provázkem ke kůlku a byl pokoj.

Každý den přinášel nové a nové hry a zábavy. Ze sítí se pletly košíčky, fajfky, čepice. Dívky si uvily z kvítí věnečky, daly na hlavu, zpívaly a tančily.

Hoši se brouzdali po kraji rybníka, nadělali si hastrmanské pásy z rákosí a sítí, tělo pomazali bahnem – a zase do vody omýt. Mladší se učili od starších dobré i špatné, říkánky, písničky, hry, které děti i samy vymýšlely, využívajíce prostředí a všeho kolem sebe.

Na Kopanině, kde je dnes hluboký žulový lom, býval vršek, vyvýšenina s dosti strmou skalou na temeni. Na několika místech byly otevřeny malé lomy na kámen, někde jámy po vybrání písku. Kolem skály se zelenaly obecní polouky (!). Dříve to bývalo pastviště až k Dubenskému (rybníku). Ale když sedláci začali pěstovat jetele, nebyly úhory, přestali vyhánět do stáda. Rozdělili pastviště na podíly, loučky a propachtovali je chalupníkům.

V těch lomech byly šikmé, hladké stěny kamenné. Po nich jsme jezdili jako na klouzačce. Jen prkýnko se dalo pod zadek. Jenže čertovo prkýnko někdy ujelo a závodník sjel po kalhotech. Bylo to na nich znát, to se ví, pořádná díra! Doma to musela spravit maminčina jehla a tátův pásek. Kolem rybníka bylo dost místa pro husí pastvu. I blízko skal a jam se mohli pasáčci volně pohybovat. Parta dětí se stále více ztmelovala. Žilo se dohromady, pospolitě. Někdo hlídal husy, ostatní se oddávali hře – střídali se. Někdy si hráli kluci a holky pohromadě, jindy se rozdělili, aby nebyli klučičí nebo holčičí podšívky – to když přišli starší.

Na nejvyšším místě zmíněné vyvýšeniny čněl do výše asi dva metry osamělý kámen, skoro pravidelný hranol. Říkali jsme mu „Kazatelna“. Kdo na ni vylezl, to už byl pořádný kluk nebo holka. Hrávali jsme si tam na kazatele. Kazatel mluvil k ostatním všelicos, ti poslouchali nebo odpovídali jako při litaniích.

Např.:

1. Dělám, dělám kázání, štyry kočky svázaný,

jedna běhá po kostele, že jí máma neustele.

Do vody spad kámen, kázání je ámen.

2. Dělám, dělám kázání, štyry kočky svázaný,

přiletěla vrána a chytila Jána.

Přiletěl tam kos, chytil ho za nos,

přiletěl tam slavíček, chytil ho za malíček,

přiběhnul tam ras a pochytal nás!

3. Dělám, dělám kázání, štyry kočky svázaný,

a pátej byl pes, co do pece vlez.

Ukrad tam topinku, běžel s ní k rybníku.

Potkala ho kráva, to byla jeho máma,

potkal ho bulíček, to byl jeho tatíček,

potkal ho bejček, to byl jeho strejček,

potkal ho kozlíček, to byl jeho dědeček,

potkala ho ovečka, to byla jeho babička,

amen, amen, amen, baba spadla s kamen!

4. Kážu, kážu kázání, štyry kočky svázaný,

a pátej byl pes, do komory vlez.

Ukrad tam jítrnici, běžel s ní po silnici.

Potkala ho vrána, to byla jeho máma,

potkal ho slavíček, to byl jeho tatíček,

potkal ho sejček, to byl jeho strejček,

potkal ho brabeček, to byl jeho dědeček,

potkala ho slepička, to byla jeho babička.

Amen, amen, amen, baba spadla s kamen!

Litanie:

5. Byl jeden pes, na půdu vlez,

ukrad tam homolku, běžel s ní k rybníku.

Přiletěl kos, utrh mu nos.

Kde je ten kos? —— Do lesa zaletěl.

Kde je ten les? —— Na prach spálenej.

Kde je ten prach? —- Voda ho vzala.

Kde je ta voda? —— Voli ji vypili.

Kde jsou ti voli? —- Páni je snědli.

Kde jsou ti páni? —- Na hřbitově zakopáni.

Dali na ně kámen, kázání je amen.

6. Byl jeden domeček, v tom domečku stoleček,

na stolečku mistička, na mističce vodička,

v tej vodičce rybička.

Kde je ta ryba? —— Kočka jí snědla.

Kde je ta kočka? —– V lesy zaběhla.

Kde jsou ty lesy? —- Na prach schořely.

Kde je ten prach? —- Voda ho vzala.

Kde je ta voda? —— Voli ji vypili.

Kde jdou ti voli? —- Páni je snědli.

Kde jsou ti páni? —- Na krchově zakopáni.

dali na ně kámen, amen, amen, amen!

Tak se děti oddávali umělecké tvořivosti. Obměňovaly říkánky, bavily kamarády. Jindy kazatel vyprávěl směšnou příhodu, jak kdo co vyvedl, jak byl bit ap.

Tak byl jednou jeden Franta;

poslouchejte, pravda svatá.

Cukr sebral mamince, jak ho měla v almárce.

Bál se domů jít, že by moh bejt bit.

Do psí boudy on si zalez

a usnul tam jak parez

A než párkrát vzdech, už byl plnej blech.

Máma ho tam našla, pro metlu si došla,

a Frantovi z kožichu vyprášila neplechu!

Ti, co byli u rybníka od rána a dávno snědli ten kus chleba, co měli k svačině, vylezli k polednímu na kazatelnu a volali směrem k domovu:

Poneste nám voběěěd…!

Hlasy se nesly přes dráhu až na Braňky. Odtud někdy odpovídali:

Už jdééém!

Však taky malým pasáčkům u rybníka vytrávilo! Čas poznávali podle vlaků.

Nejlepší to bylo ve čtvrtek. Ve škole prázdno, byli na pastvě i ti starší. Měli už velkou zásobu her, tanečků.

Rozpočitadla:

1. Enyky, benyky, triky, bé,

Ábel, fábel, domine,

es, pes, pítr, pátr, aus!

2. Enyky, benyky, jsou mastný knedlíky,

kolik jich, Pepíčku, kolik jich sníš?

/Tři, pět…/ Napočítá se tolik,

na koho slovo padne, chytá.

3. Jeden, dva, tři, my jsme bratři,

kerej je to mezi námi,

co si zalez do tý slámy?

Ten, ten, ten, musí z kola ven.

4. Jeden, dva, tři, my jsme bratři,

kerej je to mezi námi,

kdo se posr…. do tý slámy?

Ten, ten, ten, toho vyhodíme oknem ven!

5. En, ten, tyč, Anča pryč,

nebude – li pryč,

vemu na ni bič!

6. Enten, tanta, ten náš Franta,

vzal si ženu maličkou,

natloukl jí paličkou.

Ona se ho lekla,

na kolena klekla.

Enten týč, Kadla Madla pryč!

7. U potoka roste kvítí,

říkají mu petrklíč,

na koho to slovo padne,

ten musí jít z kola pryč!

8. Had leze z díry, vystrkuje kníry,

bába se ho lekla, na kolena klekla,

bábo, jen se nelekej, na kolena neklekej.

Obyčejná, dřepavá /kdo si dřepl, neplatila herda/

čapí /zvedl nohu kolenem k nosu/

pštrosí /sehnul se k zemi, čelo na zem/

Kočka a myš – Na třetího – Pešek – Kokeš.

Jeden mouří, ostatní se schovají, zavolají Už!

Koho najde, mouří.

Na zemi se udělá kolo – rybník. Hastrman je ve středu. Děvčata vstoupí na kraj rybníka, jako perou:

Peru, peru plínky, na ty bílé vínky,

peru, peru košile, na ty boží neděle,

peru, peru šátky, na ty boží svátky.

Najednou jako vidí rybičky, zajdou dál do vody, chytají:

Rybičky, zlatý rybičky!

Hastrman vyskočí, chytá je, volá:

Za to mi dáte svý dušičky!

Honem utíkají za čáru. Koho hastrman chytne ve vodě, je hastrmanem. Nebo si dá dušičku do středu, hra se opakuje, až všechny pochytá. Poslední je hastrman.

Zase kolo – rybník. Hastrman ve středu jako něco spravuje:

Sviť měsíčku, sviť,

ať mi šije nit!

Hoši na břehu ho dráždí:

Hastrmane, tatrmane, dej nám kůži na buben,

budeme ti bubnovati, až polezeš z vody ven!

Pak přebíhají rybník, hastrman je chytá. Koho chytne, je hastrmanem, nebo si je dává do středu a poslední je hastrmanem.

Dvě čáry přes cestu – pyky – asi 20 kroků od sebe. Za jednou se postaví rybář, za druhou ostatní jako ryby.

Rybář:

Lovte se rybičky malé i velké!

Na to vyběhnou ryby k protější straně, rybář proti nim. Koho chytí, je s ním rybářem. Strany si tak vždy vymění místa. Ryby nesmějí překročit postranní mez cesty – stoku. Rybáři se vezmou za ruce, volají:

Lovte se rybičky malé i velké!

Zase jdou proti sobě. Rybáři se nesmí pustit, chytají jen krajní volnou rukou. Tak se síť stále zvětšuje, až zůstane jedna ryba, je rybářem, hraje se znovu. Přetrhne – li se síť, chytání neplatí. Rybu mohou chytit jen krajní. Proto ryby mohou i sítí prolézt.

Opět dvě čáry, pyky asi 20 kroků. Za každou je stejný počet hráčů. Krajní hráč strany zahrávající jde k protější, tleská do nastavených dlaní. Když někomu tleskne již potřetí, musí utíkat. Třepnutý ho honí. Chytí – li ho před pykem, je zahrávající jeho zajatcem, nechytí – li, je on zajatcem. Zajatci se staví do zástupu za své pány. Pak zahrává krajní druhé strany. Tak se střídají po řadě, až je jedna strana prázdná, prohrála. Když při honičce prohraje někdo, kdo má za sebou více zajatců, musí s ním všichni za nového pána.

Známá hra. Dvě řady hráčů na metách asi 20 kroků od sebe. Může být i střední čára. Jedni jsou bílí, druzí červení. Jeden řídí hru, velí:

Pochodem, vchod!

Obě strany jdou proti sobě ke střední čáře. Velitel pak řekne buď červení nebo bílí. Kteří jsou vyvolaní, chytají, druzí běží honem do pyku. Kdo je chycen před pykem, odnese svého pána na zádech a stoupne si za něho jako zajatec. Opět pochod, vyvolání, až je jedna strana prázdná.

Hráči se postaví do řady, vezmou se za ruce. Krajní se dá do pohybu – běhu, ostatní musí za ním. On dělá zatáčky, ocas se musí činit, aby stačil. Obyčejně nestačí vytočit, všichni se svalí, had se přetrhne.

Dvě zpěvačky se postaví proti sobě, vezmou se za ruce, zvednou je nahoru jako bránu. Pošeptaly si, která je čert, která anděl /nebo bílá, červená čůže – zlatá, stříbrná růže/, aby ostatní neslyšeli.

Prozpěvují:

Zlatá brána otevřena, zlatým klíčem odemčena,

kdo do ní vejde, tomu hlava sejde, ať je to ten nebo ten,

praštíme ho koštětem.

ostatní se postaví za sebe do zástupu, dají ruce předním na ramena. Pochodují v rytmu písně, procházejí branou, hned zatočí opět do brány. Na slovo … koštětem. se brána zavře, obě

zpěvačky dají ruce dolů a tím jednu zajmou. Pak se ptají:

Ke komu se dáš? – K anděli nebo čertu?

/nebo růži…/

Ona řekne, odstoupí stranou. Zase se zpívá, pochoduje, až jsou všechny rozděleny. Pak se přetahují čerti s anděli /nebo růže/. Dva zástupy, drží se předních v pase. Obě vedoucí jsou vpředu proti sobě na udělané čáře. Která strana je přetažena přes čáru, prohrává.

Rozdavačka, anděl, čert – ostatní jsou barvy.

Čert s andělem odstoupí, rozdavačka dává šeptem dětem barvy, pak řekne: Už!

Přijde anděl, hovoří s rozdavačkou:

Cinkylinky!….. Kdo to cinká?

Anděl. ……… Co chce?

Barvu. ……… Jakou?

/Řekne nějakou. Kdo jí má, odejde s andělem. Není – li řečená barva mezi dětmi, odejde anděl s nepořízenou.

Pak čert:

Hudry, hudry!…. Kdo to hudrá?

Čert. ……….. Co chce?

Barvu. ………. Jakou?

Tak se hraje, až jsou všechny barvy rozděleny. Pak se přetahují.

Rozdavačka – koza – ostatní.

Děti sedí v řadě na zemi, ruce mají sepnuté v klíně. Koza je stranou, mouří, spí! Rozdavačka má v sepnutých rukách prstýnek /kamínek/ dává jej do jejich rukou, opravdu dá jen jednomu. Říká do kroku:

Buďte pěkně tiše, nikdo ať nedýše.

Přijde koza rohatá hledat prsten ze zlata.

Když přejde celou řadu, řekne:

Zamazáno, zaflekáno, koza, pojď!

Koza příjde, chodí podél řady, dívá se, kdo asi má prsten, pak na někoho ukáže. Uhodne – li, ten je kozou, ne – li, musí jít znovu spát.

Vše se hraje a říká znovu.

Děti se vezmou za ruce, udělají kolo. Jedna zaváže slepé bábě šátkem oči, vodí ji uvnitř dokola, říkají:

Slepá bábo, kam tě vedu? ….. Do kouta?

Co tam vidíš? ……………. Kohouta.

Co ještě víc? ……………. Starej střevíc.

Co v tom střevíci? ……….. Klubko.

Co v tom klubku? …………. Jehla.

Co v tej jehle? ………….. Nit.

Tak si nás, slepá bábo, chyť!

Pustí jí ruku, zařadí se do kola. Bába chodí, rukama hmatá po dětech, chce je poznat podle hlavy, šatů, může je i polechtat, aby se zasmály. Pak hádá, uhodne – li, ten je bába. Neuhodne – li, je opět bábou, rozhovor se opakuje.

Hraje – li se v sednici, nedělá se kolo. Uvedení báby je stejné. Děti se rozběhnou, bába je opatrně hledá. Blíží – li se ke stolu ap., kde by se mohla uhodit, děti říkají: Ouraz! – A hned změní místo. – Není – li na tom místě nikdo, říkají: Mrzne! – Je – li bába u někoho blízko, říkají: Přihořívá! – Chytí – li bába někoho, volají: Hoří! –

Chycený je bábou, rozhovor se opakuje.

Podobná je hra: Jakube, kde jsi!?

Děti utvoří kolo, v něm jsou dva se zavázanýma očima: bába a Jakub. Vedoucí je vodí ve středu dokola, rozhovor je stejný. Pak se bába ptá: Jakube, kde jsi? On se ozve: Tady… ap., ale hned změní místo. Když je chycen, jdou další dva, až se všichni vystřídají.

Řimbaba – ježibaba – ostatní byliny.

Děti sednou na zem vedle sebe. Řimbaba sedí na konci řady. Ježibaba přijde, prozpěvuje, chodí dokola, kulhá:

Hledám, hledám lísteček na bolavej prsteček,

hledám, hledám lupení na to velký bolení.

Přijde k prvnímu děvčeti, ptá se:

Kde je Řimbaba? …. Děvče: Vedle.

Ptá se dalšího a každé odpovídá: Vedle.

Až přijde na konec, opět řekne: Kde je Řimbaba?

Řimbaba: Já jsem Řimbaba.

Ježibaba prozpěvuje touž melodií:

Prosím tě, Řimbabo, nech utrhnout lupení,

na to velký bolení. Šla jsem skrz černej les,

potkal mě velkej pes, do nohy mě kous,

prstíček ukous.

Řimb.: Jakýpak chceš lupení?

Ježib: Jitrocel …. /řekne nějaké/

Řimb.: Utrhni si ho zkraje.

Ježib: Zač ho mám vzít?

Řimb.: Za ruku… /nos, nohu, ucho… atp./

Ježib: Odvede bylinku stranou, zase jde a zpívá jako zpočátku. Chce další byliny: mátu, balšán atp….. až odvede všechny.

Děti nedostávají jména bylin, odcházejí pořadě.

Pak ježibaba skáče na jedné noze, prozpěvuje:

Už mě ta nožka nebolí,

po tom Řimbabiným lupení,

kdyby mě nožička bolela,

už bych ani chodit nemohla.

Potom se Řimb. posadí třeba na kámen, nebo i stojí. Ježibaba přivede jedno děvče, chodí s ním kolem Řimb. Prozpěvuje na tutéž melodii:

Vedu, vedu andělíčka, jdem okolo kostelíčka,

vedu, vedu anděla, jdem okolo kostela.

Andělíčku, klekni a ručičky sepni.

Děvče klekne před Řimb., ta mu řekne:

Ohlídni se třikrát a nezasměj se!

Jednou! /Děvče vidí ježibabu dělat směšné posunky, šklebení, poskoky/

Dvakrát! /táž hra/

Třikrát! /Totéž/

Zasměje – li se děvče, patří ježib., ta říká:

Do pekla – do pekla – do pekla!

Nezasměje – li se, patří Řimb., ta říká:

Do nebe – do nebe – do nebe!

Ježib. přivede další, hraje se totéž, až se všechny rozdělí a pak se přetahují. Vpředu zástupů je Řimb. a ježibaba.

Sedlák – kvočna – za ní v zástupu kuřata, drží se předních v pase.

Sedlák se postaví proti kvočně, brousí si jako nůž, říká:

Brousím, brousím nůž, pudu na vás už!

Kvočna: Na koho? ………. Sedlák: Na kuřata.

        Co vám udělaly? ……….. Do pšenice se dostaly.

        Moh ste si ji zahradit! … Jak daleko?

        Do půl království. …….. To je málo.

        Do celého království. ….. To je dost!

Potom sedlák chytá poslední kuře. Řada se prohýbá, uhýbá, kroutí, točí. Konečně je kuře chycené, odvede je stranou. Rozhovor se opakuje, až všechny pochytá.

Děti udělají kolo, drží se za ruce. Liška je ve středu. Děti říkají jeden po druhém:

Liško, umej se!

        utři se! /obuj se, ustroj se, tahej se za nos, za ucho, sehni se … atd., až se všechny vystřídají/

Liška to všechno jako dělá.

Nakonec všichni zavolají:

Liško, trhej zámky!

Liška se rozběhne, chce prorazit kolo, dostat se ven. Když prorazí, utíká, ostatní ji honí. Kdo ji chytí, dělá lišku, hra se opakuje.

Selka, děvečka, děti jako bochníky sedí v řadě na bobku.

Selka jde od jednoho k druhému, vezme jeho hlavu do rukou, naznačuje podle říkadla, co dělá:

Mísím, mísím boží dárek, až vymísím, budu válet.

Válím, válím boží dárek, až doválím, budu sázet.

Sázím, sázím boží dárek, až dosázím, budu píct,

až upeču, budu jíst!

Přitlačí bochníku hlavu, pobouchá mu třikrát na záda:

Buch, buch, buch, ať je čistej vzduch!

Pak se vezmou s děvečkou za ruce, bochník se na ně položí, ony jej jako strčí do pece – a tak všechny.

za chvilku se jdou podívat a říkají: zkusí rukama bochník za bochníkem: Už je dost!

Potom na rukách odnášejí pecny do komory.

Známá hra. Označí se několik míst v kruhu asi 10 kroků v průměru, na ně se postaví hráči /nebo si stoupnou ke stromům/. Jeden je v prostředku, zavolá: Hejbejte se, škatulata! – Na to všichni musí vyměnit vzájemně místa. Střední se snaží skočit na některé. Kdo zůstane lichý, bez místa, jde do středu, volá: Hejbejte se….

Lichý počet dětí, udělají kolo, pak se ve dvojicích vezmou za ruce do tance. Točí se na místě v rytmu popěvku, na každou čtvrt poskok. Také se mohou držet za lokte – zaháknout.

Jeden je ve středu kola, tančí s koštětem/ hůlkou, klackem/. Všichni zpívají:

Tancujte, myši, kde kerá (!) slyší,

kerá je hluchá, ať neposlouchá,

kerá je chromá, ať sedí doma.

Přiletí bába s koštětem a vymete nás všechny ven!

Na to slovo střední hodí koště na zem. Všichni se pustí, rozběhnou se hledat jiného do dvojice. Střední honem někoho uchytne k tanci. Kdo zůstane lichý, jde do středu. Zpívá a tančí se znovu.

Pasák – vlk – ovečky. Vlk stojí stranou, pasák řekne:

Ovečky, jděte na pastvu!

Ovečky jako jdou a jako se pasou. Pak s nimi pasák rozmlouvá:

Ovečky, pojďte domů! … Nemůžem.

Pro koho? ………….. Pro vlka.

Kde je? ……………. V lese.

Co tam dělá? ……….. Houby sbírá.

Čím je mastí? ………. Kolomastí.

Čím je solí? ……….. Černou solí.

Čím je jí? …………. Lopatou, má palici chlupatou!

Na to slovo vlk vyběhne, honí je. Koho chytí, je vlkem nebo mu pomáhá chytat, pak je poslední vlkem. Rozhovor se vždy opakuje!!!

Na starýho Šerýho.

Na kraji lesa. Hajný – pytlák – zajíci. Když jsme byli ještě kluci, byl u nás starý výměnkář – starej Šerej, děda velmi starý. Zemřel stár přes 90 let. Kulhal, ale byl velmi čilý. Celé dny běhal v polích a lesích s hůlčičkou a fajfkou. Říkalo se o něm, že ví o každém zajíci, srnečkovi, koroptvičce…. veselé pytlácké historky. Podle toho vznikla naše hra.

Hajný hájí kus lesa – mlází. Má tam schované kluky – zajíce pod smrčky. Po cestě pokulhává pytlák – děda Šerejch.

Š. Pánbu dobrý vopoledne, Jozífku! (!)

H. Takydejpánbu, strejčku. Kampak jdete?

Š. Ále, to víš, jen tak projít, aby mi lepší šmakovalo.

   A estlipak víš, chlapše (!), co se mi nestalo?

H. Copak?

Š. Tak sem ti šel támhle vokolo našeho žita a tam se hemžilo nejmíň 100 zajíců.

H. Ale jděte, strejčku, slevte.

Š. Co bych slevoval? – No, 50 jich bylo jistě.

H. Slevte, strejčku!

Š. Dyž ti povidám, ať se na tomhle místě propadnu, že jich bylo nejmíň 10. Jen se tam di    podívat!

H. To pudu, strejčku!

/Hajný jde, děda honem do lesa, pochytá zajíce, zažene je do úkrytu, pokulhává po cestě, pokuřuje./

H. /se vrací/ Ale, strejčku, dyť tam nic nebylo!

Š. Že nic? To se divim. Tak vono se tam asi jen neco (!) šustlo.

H. Musím se podívat do revíru. /zajde, ale hned vyběhne, nadává/

   Zatracený pytláci, všechny zajíce mi pochytali!

   Strejčku, neviděl jste tady pytláky?

Š. Depa (!), chlapše, depak, už mi ani voči nesloužeji.

   /odejde/

Nastoupili další dva. Hra se opakovala, rozhovor se obměňoval.

Klukovská hra. Z rovného asi 50 cm dlouhého klacku na jednom konci do špičky ořezaného byl bodák. Nejlepší byl roubík na vázání obilí. Na měkčím pažitě se zabodávaly do země. Ne jako oštěp. Vzalo se za tupý konec a špičkou se mrštilo silou k zemi, zabodlo. Druhý hráč se snažil zabodnout tak, aby jinému bodák vyrazil, povalil. Kdo vyrazil, měl jeden bod – číslo. Vyražený byl ze hry, vysr…. nebo se počítalo třeba do 3 vyrážek.

Žádná sportovní událost s fanoušky. Doma jsme si našli staré obruče od koleček k plouhu (!), od dětského kočárku nebo železná kolečka, kterými byl zpěvněn střední náboj kola u vozu- Ta bývala nejhledanější, protože byla těžší, měla větší setrvačnost. Do ruky klacek. Sešlo se klukovské družstvo, seřadilo se: Jeden, dva, tři! A už se jelo. Nejlepší závodní dráha byla po silnici k Pávků mostu a zpět. Klackem se kolo popohánělo, udržovalo v přímé dráze, aby nesjelo do taluty a nebylo zdržení. Kluci běželi, kola a obruče zvonily. Panečku, kilometr tam a kilometr zpět, bylo toho dost! Ceny nebyly žádné, ale přece jen byli vítězové a poražení.

Kluci sedli na pažit. Nožem naznačili v drnu obdélník. Pak každý svůj nůž zavírák otevřel asi na půl do tupého úhlu. Vzali ostří za špičku a mrštili prudce k zemi tak, aby se ve vzduchu točil, udělal salto a zabodl do trávníku. Pak se měřilo, kolik prstů je od země konec střenky. Tolik si hráč vykrojil z drnu na své straně. Kdo vykrájel víc, vyhrál.

Jiné maso. Hráči stojí v kroužku. Jeden je před nimi otočený k nim zády, sehnutý. Někdo ho třepne do zadku, všichni se postaví a salutují. On hádá, kdo ho třepl. Uhodne – li, ten jde spát. Vojenská hra!

Starší ouřezci – vejrostci, hrávali tvrdou hru „pasáka“. Měli silnou asi metrovou hůl. Dřevěný špalíček položili na kámen, odpálili k soupeřům. Ti chytili špalíček, trefovali se do kamene, hráč holí bránil, odrážel. Trefila – li protivná strana, byl hráč ze hry, ne – li měl určený počet bodů a hrál dál.

-000-