Poslední chvíle hajného Rybáka

15. září 1944 nadporučík Vítězslav Lepařík – velitel západního paravýsadku Glucinium – neprozřetelně vyprávěl svému kolegovi parašutistovi Adolfu Horákovi o svých osudech od vysazení do Protektorátu. Mimochodem o tom, jak mu po seskoku hajný Rybák z hájovny U Červeného kříže u Purkarce zapůjčil obloukovou pilu pro vyproštění padáků uvázlých na stromech. Netušil, že Horák je zrádce a pracuje pro gestapo. O pár dní později byl hajný Josef Rybák i s ženou Terezií zatčen budějovickým gestapem, podroben krutým výslechům a odeslán do Malé pevnosti Terezín. Zde hajný Rybák nalezl smrt. Poslední chvíle jeho života zaznamenal do deníkových zápisků spoluvězeň Bedřich Čurda-Lipavský z Ostravy. Své záznamy v roce 1946 vydal jako knihu „Terezínské katakomby.“ Níže dále jeho zápisky týkající se hajného Rybáka. (o průběhu operace Glucinium v samostatném článku zde)

Neděle 24. září 1944.

Přišel k nám přírůstek z Českých Budějovic – městský úředník Ryneš, přednosta výtopny a dobrý člověk Theimer. Znají mého přítele hvězdáře v Budějovicích Ing. F. a vyprávějí o něm. S nimi přichází známý kolega – redaktor z „Rudého práva“, Šafář – sčetlý člověk, mající veliký přehled o událostech. Zároveň s nimi přišel i hajný Josef Rybák z lesů z Hluboké. Je to hromotluk, veselý, červený v tváři. Má myslivecký kabát a ublácené boty – vzali ho i s jeho ženou rovnou z pole. Se smíchem nám líčí svůj případ: V noci k němu přišli dva parašutisté pro pilu a sekeru – uvízl jim na stromě padák a strom musí být proto poražen. Pomohl jim a bylo vše v pořádku. Náhle však byl zatčen a vyslýchán na gestapu, kde ho uvázali ke zdi a strašně tloukli plochou šavlí po zádech.

            „Ale já jsem se jim smál do očí,“ vyprávěl s nepopsatelným bodrým lesáckým humorem, „a říkal jsem jim nahlas při každé ráně – jen ho! Jen ho! Tak, ještě víc! – No, něco snesu, přece jsem chlap, ne? A oni byli víc unaveni než já. Ale bylo to všechno docela zbytečné – nechtěl jsem prozradit parašutisty – a zatím po výprasku mi přečetli protokol obou. Chytli je – a oni se oba přiznali a ještě udali mou plnou adresu.“

            Hajný vnesl do cely kus venkova – donesl vůni lesa a syrové půdy, kterou obdělával. Získal si ihned srdce nás všech!

            Je nás dnes už 170. Vzduch se stává nedýchatelný. Kamarádi přinášejí novinu, že se na Pankráci v těchto dnech stal veliký průser. Přijelo 26 vězňů – dozorců a policistů z Pankráce. Přišlo se totiž na to, že dozorci i policisté všelijak ulevovali vězňům, zprostředkovali jim styk s venkovem, nosili jim potraviny a klamali gestapo. Je z toho velká aféra a viníci jsou nyní v Terezíně. Přinášejí zprávu, že v úterý jedeme s transportem do Německa…

Pátek 13. října 1944.

… Hajný Rybák vážně onemocněl, zežloutl ve tváři a stěžuje si na bolesti v celém těle. Pravou ruku má nesmírně oteklou a namodralou – zdá se to býti flegmona. Prý se poranil při stříhání kůžek. Chtěli bychom mu pomoci, ale nemáme nic jiného než aspirin. …

Neděle 15. října 1944.

Celý den se strašně zdlouhavě vleče. Venku je překrásně. Plno slunce a tepla – ležím celý den na palandě. Šída vážně onemocněl, je velmi sláb a má silnou horečku. Také hajný Rybák je vážně churav, má otravu krve. S nesmírnou námahou jsme ho nesli z hořejší palandy na malou lavičku a zabalili do pokrývek. Sedí zhroucen a čeká na lékaře, aby mohl být přenesen na marodku. Je už z něho hotová ruina a jak statný to byl chlap! Zdravili jsme se stokrát denně: „Hajný v lese usnul…,“ na což on vždycky vesele odpovídal známým doplňkem. Nikdy nepokazil dobrý vtip a ještě před několika dny mne upřímně pozval do svých lesů na Hluboké a líčil v živých barvách, co si tam všechno střelíme… a zatím… V poledne ho odnášeli 4 kamarádi na nosítkách do nemocnice. Loučíme se s ním – uvidíme ho ještě někdy? Je velmi, velmi přepadlý. …

Středa 18. října 1944.

Odpoledne přichází smutná zpráva: na marodce zemřel kamarád Josef Rybák. Zaplakal jsem nad tím mrtvým hochem – vnesl do našeho života na cele veselého ducha – byl vždy usměvavý, dobrý, přinesl k nám do cely s sebou kus syrové přírody, dýchl z něho na nás les a louky. Podlehl surovému esesáckému násilí – měl od bití šavlí poraněné ledviny, aniž o tom věděl, a choroba na něm hlodala, až ho uhlodala. Věřil pevně, že 19. října půjde domů – řekli mu to oni parašutisté, že tento den je pro válku rozhodující. Stále o tom dni hovořil a zatím odešel – avšak den předtím a na místo domů, do svých krásných lesů na Hluboké – do krematoria v Bohušovicích. Zda o jeho smrti ví jeho žena, která je na ženském dvoře… Loučím se s Tebou, drahý kamaráde – stavím Ti ve své prosté knížce pomníček na památku – nikdo z nás na Tebe nezapomene…

Doplňme, že Bedřich Čurda-Lipavský posunul datum úmrtí Josefa Rybáka o dva dny. Hajný Rybák ve skutečnosti zemřel již 16. října 1944 – jak uvádí pamětní deska na Rybákově hájovně a terezínský záznam o vězni Josefu Rybákovi (narozen 19. února 1889 ve Zvíkově), který byl z Budějovic do Terezína předán 22. září 1944. Zápisky Čurdy-Lipavského jsou očividně o dva dny posunuté. Jestli se někdy Terezie Rybáková dozvěděla o smrti svého muže, nevíme. Zahynula 22. ledna 1945 v Ravensbrücku. Gestapákem, který Rybákovi poškodil šavlí ledviny, byl buď Willi Hempf nebo Hans Wittner, kteří při mučení vyslýchaných šavli používali. Oba po válce spáchali sebevraždu.

Rybákova hájovna

Rybákova hájovna

Menu
Nejnovější komentáře
    Statistika návštěvnosti

    TOPlist