Mezi obytným stavením, zpola zděným a obíleným, dřevěné lomenice a doškové střechy, jejíž hřeben pokrývaly kusy drnu plné netřesku nyní suchého, a mezi úzkým, štíhlejším srubem hlinou omazaným, byla kamenná brána se šindelovou stříškou. Před ní stála stará lípa. Dvě ještě košatější rozkládaly holé své koruny v boku dvorce nad srubem a nad slověncovým, dubovým plotem s dvoustrannou stříškou, jenž se táhl za srubem až ke stodole nízkého roubení, ale vysokých vrat a vysoké zelenavé střechy, stojící napříč přes dvůr proti bráně. Takový mohutný plot spojoval také na druhé straně stodolu a kolnu s ní obytným stavením…..“. Těmito slovy líčí podobu hvozdenské tvrze spisovatel Alois Jirásek ve svém románu Proti všem. Klasik české literatury při popisu dorce zcela volně fabuloval, stejně jako i celý románový příběh je převážně dílem jeho fantazie. Nechal se přitom inspirovat několika ojedinělými zmínkami o vladyckém rodu z Hvozdna, který se v předvečer husitských bouří přidal… Zobrazit více →

V oblasti mezi Ševětínem, Týnem nad Vltavou a Veselím nad Lužnicí stávalo ve středověku a raném novověku poměrně značné množství drobných feudálních sídel. Několik z nich se dodnes zachovalo ve formě tvrzišť se zbytky zemních fortifikací nebo v podobě přestavěných zámečků, jiná naopak dosud nejsou bezpečně lokalizována. Dokumentací pozůstatků panských sídel na Vltavotýnsku se naposledy zabýval Václav Huml, který však některá místa zřejmě osobně nenavštívil a při popisu vycházel z ne příliš spolehlivých nebo zastaralých zdrojů. Proto se autor tohoto příspěvku pokusil na základě vlastního terénního průzkumu o nové zhodnocení některých lokalit v tomto prostoru. K nejlépe dochovaným středověkým památkám zde patří radonické tvrziště.

Osada radonice, dnes administrativní součást obce Dolního Bukovska, leží 11 kilometrů západojihozápadně od Veselí nad Lužnicí a 12 kilometrů jihovýchodně od Týna nad Vltavou. Situace zdejšího tvrziště je vcelku zřejmá a jeho existence není tajemstvím ani pro dosavadní literaturu, poblém naproti tomu představuje napostá absence původních… Zobrazit více →

Tvrz Býšov se nachází přibližně 7 km jihozápadně od obce Temelín. Poprvé je zmiňována roku 1395 jako majetek bratrů Arnošta a Kuníka z vladyckého rodu Býšovců z Býšova. K tvrzi původně přiléhal také pivovar. Tento rod vlastnil Býšov do konce 16. století. Po smrti Jana Býšovce z Býšova roku 1573 se musel již tak skrovný majetek rodu rozdělit na sedm dílů. V roce 1615 prodal Jan Maldší z Býšova tvrz i s přilehlou vsí získal rodu Malovců z Malovic, kteří toto území připojili k panství Hluboká n. Vltavou. V té době sloužila již pouze jako sýpka. Od 18. století se na Býšově vystřídala řada majitelů, mezi nimi i významný rod Schwarzenberků. Součástí panství Hluboká byl Býšov až do roku 1930, kdy byl Scharzenberkům vyvlastněn a prodán tehdejšímu nájemci statku Vladimíru Sailerovi. V současné době je tvrz ve vlastnictví společnosti Jihočeský zemědělský lihovar  a.s.  a… Zobrazit více →

V devadesátých letech minulého století zpracoval významný jihočeský historik, muzejník (Jihočeské muzeum) a bibliograf Karel Pletzer osudy zaniklých středověkých osad na Vltavotýnsku. Jedná se o velmi zajímavé a „záhadné“ téma, které se navíc dostalo prostřednictvím úzkoprofilového periodika Výběr jen mezi malou hrstku zasvěcenců či příznivců historie. Ráda bych proto s touto problematikou, doplněnou ještě o další poznatky, seznámila i širší okruh čtenářů Vltavínu. Dr. Karel Pletzer vycházel při svém zkoumání z několika pramenů, především z díla Františka Roubíka Soupis a mapa zaniklých osad v Čechách, dále z Dějin města Týna nad Vltavou Josefa Sakaře, knihy Místní jména v Čechách Antonína Profouse a dalších. Nejprve k dílu Františka Roubíka. Tuto knihu, vydanou v roce 1959, máme v naší muzejní knihovně. Pokud nahlédneme pod bývalý okres Týn nad Vltavou, nalezneme zde celkem třiadvacet osad, které buď zcela zanikly, nebo na jejich místě vyrostl… Zobrazit více →

Vrcholná fáze kolonizace oblastí severního Českobudějovicka spadá stejně jako na celém území do období 12-13 století.

Osídlení našeho regionu v ranném středověku se podle posledních nálezů dá s jistotou položit do 7. století. Postupné kácení pralesa a využívní krajiny mělo extenzivní charakter. Stejně jako na celém území Čech šlo spíše o určité buňky s rozsáhlejším osídlením v rozlehlém lese, který ještě pokrýval tehdejší jižní Čechy.

Opravdová přeměna krajiny na takovou jaká je dodnes k vidění na venkově, byla zahájema až na koneci 11. století.

Starší fáze kolonizace byly prováděny místním obyvatelstvem. Ve 13. století se přidávají němečtí kolonisti, kteří se udrželi v českách zemích do 20. století.

Spolu s příchodem kolonistů a rozšiřováním orných ploch bylo potřeba velkého množství železa na nástroje. V této době se vyrábělo železo stále v nezměněné formě v jaké získávali železo Keltové, Germáni a první Slované. Pro rostoucí populaci bylo náročné dovážet železo z hutních… Zobrazit více →

Rozsáhlá zalesněná území přinášela, přinášejí a v budoucnu jistě ještě
přinesou nejeden pozoruhodný objev, související s dávným pobytem člověka v
dnes již neobydlených oblastech. Patří k nim také nedávné zjištění poměrně
výrazného terénního reliktu na Vltavotýnsku, na který upozornili Erik Hieke
a Jindřich Figura, provádějící soustavný terénní průzkum zdejší krajiny.
Relikt se nachází v údolí potoka Budáčku, nedaleko pod stejnojmenným mlýnem,
na samém severním okraji katastrálního území Hroznějovic. Potok zde tvoří
hranici, takže na jeho pravém břehu už leží katastr Pořežan a o 200 metrů
níže po proudu (západněji) začíná na protějším břehu katastrální území
bývalých Jaroslavic.
Ploché dno zalesněného údolí má šířku přibližně mezi 50-100 metry a na obou
stranách přechází do poměrně strmých svahů. Výrazným činitelem, ovlivňujícím
modelaci údolního dna, je zdejší potok, a to jednak prostřednictvím změn
svého koryta, vytvářením i zanikáním meandrů a bočních ramen, jednak
povodňovými nánosy. Poblíž míst, kde se s Budáčkem slévá další… Zobrazit více →

V druhé části našeho netradičního putování, se zaměříme hlavně na často nepochopitelné rituály a činy našich předků.

Začneme trošku neobvykle. Podíváme se totiž na Island. Země ohně a ledu. Přirovnání, které jak se zdá není určeno jen pro krásnou, místy nedotčenou přírodu. Oheň a led. Dva nesmiřitelní soupeři, stejně jako křesťanství a pohanství. Ale i zde, na izolovaném, drsném ostrově nakonec křesťanství zvítězí. Ale jen za cenu ústupků. Islanďané přijali křest za určitých podmínek. Jedna z nich byla vyhrazena právu i nadále odkládat své děti. Island, země, která nezná slitování s nikým. Mrazy a hlad, častý středověký jev. Obyvatelé ostrova si s tím poradili po svém. Za časů krutých mrazů nebo děsivého hladu, nechávali staré, chromé a nemocné zemřít hlady. Stejně tak to měl i kmen Herulů. Staří a nemocní museli POPROSIT členy rodiny aby sehnali někoho kdo bude schopen je zabít a tím vyprovodit ze… Zobrazit více →

Umírání a smrt ve středověku bylo jedno z nejvíce diskutabilních a umělecky bohatých témat. Smrt byla nejvýznamnější etapou lidského bytí. V křesťanství najdeme pouze 3 svátky vztahující se k narozeninám. A to narození Ježíše Krista, Panny Marie a Jana Křtitele. Křesťanství zcela vědomě potlačuje počátek života a proto se nám zřídkakdy dochoval rok narození lidí žijících ve středověku. U většiny případů je dochován jen datum smrti (ten považován za den zrození), „život není člověku odnímán, jenom se mění.“

Lidé byly více smrti odevzdaní než je tomu dnes. Smrt je obklopovala na každém kroku. Boží muka, hřbitovy, nemoci, války, fanatičtí kazatelé, časté výjevy pekla a posledního soudu. Dokonce už v mladí si lidé nechávali šít pohřební rubáš a během života s ním chodili k poutním místům a dotýkali se jím posvátných relikvií.

V raném křesťanství se nepohřbívalo. V evangeliu se totiž píše: „Nechť mrtví,… Zobrazit více →