Úvod
Vítáme Vás na našich stránkách zabývající se historií mikroregionu, který jsme si sami vymysleli a vytyčili. Nedrží se žádných geografických hranic, vodotečí ani etnograficky rozdílných míst. Slouží pouze zájemcům o historii podle nás opomíjeného regionu.
Pokud máte nějaké připomínky, náměty, či chcete okomentovat uveřejněné články, napište nám prosím do návštěvní knihy. Tyto stránky se budou postupně rozšiřovat, tak aby uspokojily každého badatele našeho regionu…
Veškeré materiály na těchto webových stránkách podléhají autorskému právu autorů článků. Je zakázáno jakoukoli část jakkoli reprodukovat kromě kopií pro vlastní potřebu a kopií pro třetí stranu s uvedením zdroje (nikoli ale pro komerční využití).
Vyzýváme zájemce o historii, historiky a amatérské badatele z regionu severního Českobudějovicka, kteří by byli ochotni podílet se na tvorbě těchto stránek, nechť se laskavě ozvou na tento e-mail: severniceskobudejovicko@seznam.cz
Nabízíme v rámci sledovaného mikroregionu spolupráci s obecními úřady, občanskými sdruženími a dalšími subjekty ohledně výměny webových odkazů, pomoci s tvorbou historických článků na obecní webové stránky, do zpravodajů a vlastivědných publikací, dále pomoc s návrhy naučných stezek, vlastivědnými přednáškami a podobně. 
Stránky byly založeny 28.8.2010.
Přehled připravovaných článků: kronikáři a archeologie, Osud kolaborantů v severním Českobudějovicku, Vzpomínky na rok 1968, očima dětí, architektonické památky a jejich historie:kovárny, mlýny, staré hostince, řemesla našich předků.
Připravujeme sérii článků o akci Kulak a vzniku JZD, proto hledáme pamětníky, znáte-li někoho kdo by se s námi podělil o svůj příběh, fotografie či dokumenty neváhejte nás kontaktovat na mailové adrese: hieke.katka@seznam.cz.
Výzva: Obracíme se na naše čtenáře s prosbou, v poslední době se zaměřujeme na opravy stávajících a obnovu zaniklých křížů.Máte – li nějaký vyřazený kříž doma, můžete nám jej věnovat. Poslouží dobré věci a naše krajina bude mít ráz takový jako před 50. lety.
Nejnovější příspěvky
Příběh rodiny Josefa Šimka
V č. p. 8 již po staletí žijí předci Boženy Procházkové a poklidně hospodaří na svých pozemcích, které postupně rozšiřují již od 17. století. V roce 1932 se ujímá statku její otec Josef Šimek, který byl velice oblíbený u ostatních lidí ve vsi. Proto při volbách do národního výboru podle paritního zastoupení byl zvolen předsedou, ale již v březnu roku 1949 chtěl odstoupit ze zastupitelstva kvůli neporozumění některých zemědělců otázkám týkajících se zemědělství. ,,Ale tatínkovi nedovolili odejít. Nechtěli, aby čestně odstoupil, tak ho 20. března 1949 odvolali spolu s Václavem Vojtů a Františkem Sochů. K nim se tenkrát ještě dobrovolně přidal Josef Bažil, který odešel ze zdravotních důvodů.” vypráví paní Procházková.
Nepříjemnosti v Chotýčanech
13. dubna 1951 byla u Šimků a u Čertíků provedena namátková kontrola hospodářských produktů. A takto na to vzpomíná paní Procházková: ,,Doma byla pouze sestra s maminkou. Hledali u nás tajnou skrýš,… Zobrazit více
Václav Hořejší, letec RAF ve 2. světové válce, ševětínský rodák
Narodil se 7.2.1915 jako pátý ze šesti sourozenců v Ševětíně č. 64. Otec truhlář, matka velmi brzy zemřela. O sourozence, domácnost a malé hospodářství se starala spolu s otcem především nejstarší Anna, provdaná Marková. Pak převzala její roli nejmladší Růžena. Bratr Josef po maturitě pracoval na poště, posléze jako ředitel v Kolíně. Další bratr Vojtěch byl poštovním tajemníkem na nádražní poště v Č. Budějovicích, kde byl spolu se skupinou spolupracovníků zatčen. Zahynul v r. 1942 v Osvětimi, připomínán je na seznamu obětí nacismu ne desce v průčelí nádražní pošty v Č. Budějovicích (dodnes fungující pošta č. 1 na Nádražní ulici v Českých Budějovicích – pozn. autorka). Další bratr Jan pracoval s otcem jako truhlář. Za 2. světové války byli spolu s otcem a sestrou Růženou internováni jako příslušníci rodiny nepřítele Říše.
Rok 1968 ve vzpomínkách paní Anny Dušákové z Dolního Bukovska 25. 2. 2013
Moje matka Anna Dušáková, nar. 27.3.1945, pracovala v letech 1962-1971 u ČSAD V Českých Budějovicích jako průvodčí v autobuse na lince Dolní Bukovsko-České Budějovice. Toto jsou její autentické zážitky.
Vzpomínky paní Růnové
Narodila jsem se ve Staňkově v Chlumu u Třeboně a žila tam se svými rodiči a sourozenci, začíná své vyprávění paní Růnová. Na Hlubokou jsem přišla asi před 65 lety. To už jsem byla vdaná, první dceři bylo asi 10 měsíců. Můj muž byl elektrikář, pracoval na hlubockém elektrotechnickém učilišti na internátě. Bydleli jsme u kapličky v Zámostí, tam se nám narodily další dvě dcery. Když byly větší, šla jsem do práce.
Vzpomínky pana Františka Marka
Psáno v Českých Budějovicích 15.4.1968
-1-
Moji drazí,
zde vás chci seznámit s mým životopisem, od samého mládí až do nynější doby, kdy se dožívám 73 let svého věku.
Již jsem vám vyprávěl ústně něco o sobě, ale to bylo malé procento, které si nemůžete pamatovati. Po létech, po přečtení si oživíte, jak se dříve žilo, co se událo za tolik uběhnutých let, za kterou tu dobu přešly dvě války, ve kterých museli… Zobrazit více
Vzpomínky Josefa Šimsy
Jedná se o vzpomínky pana Josefa Šimsy, jehož dcera Bětuška se před druhou světovou válkou provdala za Jaroslava Steinochera, mlynáře, který rok po druhé světové válce zakoupil mlýn v Levíně, o němž pojednává článek v rubrice Mlýny.
Opět jsou tyto vzpomínky připojeny k tomuto shrnutí jako textový dokument.
Vzpomínky mého dědečka. Josefa ŠIMSY.
Narozeného 23.5.1870 v Buzicích u Blatné, které začal psát v roce 1943 v Tříklasovicích
Nehodlám psát literární dílo ani paměti jako sedlák Dlask, který měl určité vzdělání a velkou
selskou moudrost. Chci pouze svým dětem, příštím pokolením, zanechati památku a sice přehled o
mém životě a též současně přehled o tom, jak žili Češi v cizině, jak se tam dostali a hlavně jak tam
ve všech věcech vynikli, že byli prostě vzorem.
Sám pocházím z chudé rodiny. Bylo nás 10 dětí, pět synů a pět dcer. Můj otec, jako syn ze statku o
120 strychách ve Střížovicích… Zobrazit více
Nejmenovaný pamětník z Podolí I
Vzpomínky na setkání s německými a ruskými vojáky:
Na konci války mi tloukli na dveře statku němečtí vojáci. Když jsem vyšel ven, stálo tam asi 25 esesáků oblečených ve flekatých maskáčích. Všichni měli na hlavách čepice-lodičky, jen jeden brigadýrku. Ten ke mně přišel a dobrou češtinou mne poprosil zda bych jim nedal trochu vody. Pocházel prý odněkud z Chebu. Měl jsem z nich strach, tak jsem jim vodu donesl. Velitel poděkoval a požádal mne zda by mohli přespat v mé zahradě v jabloňovém sadu. Samozřejmě jsem raději nic nenamítal, pak za mnou velitel přišel znovu s tím, že už čtyři dny nic nejedli a jestli bych neměl pro ně nějaké jídlo. Zrovna jsme pekli, tak jsem jim přinesl chléb, máslo a kus špeku. Ráno přišel velitel před odchodem znovu a dával mi hrst zlatých prstenů. Protože to byli esesmané, hned mne napadlo, že ty prsteny jsou určitě po nějakých zavražděných… Zobrazit více
Vzpomínky paní Vaňkové z vyprávění její maminky
Uprchlý vězeň
Matka paní Vaňkové se vracela s ní jako s holčičkou k Vitínu. Když byly v místě dnešního mostu přes dnešní rychlostní silnici E55, otočily se a uviděly na kraji cesty muže v pruhovaném munduru jak držel v puse nalezenou kost a žvýkal ji. Protože nevěděly, zda nejde o vraha nebo o politického vězně, nechaly na cestě pouze krajíc chleba, aby ho našel a odešly rychle domů.
Vzpomínky Josefa Bartuška, Veselí nad Lužnicí
Moje setkání s Rudou armádou:
Úvod:
Narodil jsem se ve Veselí nad Lužnicí, kde jsem potom bydlel i pracoval. Jedna z mých nejmilejších vzpomínek patří setkání s vojáky Sovětské armády v květnu 1945. Bylo to 9. května v odpoledních hodinách, kdy bylo město osvobozeno vstupem vojenského oddílu poručíka Jakova Legela. Krátce potom přijížděla všemi směry Rudá armáda vojenskými bojovými vozy, pěšky a nejvíce jich do Veselí nad Lužnicí přijelo na koních. Sovětští se ve městě ubytovali podle volných objektů, hospodářských stavení a živností. V té době jsem pracoval, to již od roku 1942, u soukromé firmy kováře a podkováře. Sovětští vozatajové a jízdní velitelé potřebovali služby kovářské, zvláštně pak podkovářské. Pracovní rytmus šestidenního pracovního týdne se tak rozšířil o jejich časté návštěvy. Kovárna byla zařízena jako manufaktura, všechno ruční práce – kovadlina – měch – oheň – svěrák – vrtačka a vrtáky. V kovárně nebyla elektřina a voda se musela… Zobrazit více
Nejnovější komentáře